Postmoderní nevěra

Z deníku slaměného vdovce. Očekávaná tříměsíční slaměná svoboda slibovala na svém počátku mnohé hříšné radosti mládeneckého života. Zejména dlouhé romantické večery strávené s milenkou, které v srdci vzrušeně buší dva gigaherze, v hlavě tiše sténají dva gigabajty a která smyslně hltá každý něžný dotek na svých sto a dvou qwerotogenních zónách.

Nevím, kde se stala chyba. Nedovedu si to nijak rozumově vysvětlit. Možná za to může nutnost zvýšeného vykonávání pravidelných domácích prací. Možná za to může rychle se rozpadající sebedisciplína, která náhle ztratila pevný řád. Přebytek volného času se zkrátka nedostavil. Ba právě naopak. Romantické večery s křemíkovou láskou se záhy proměnily ve fádní stereotypní soužití. Velké věci, které měly být teď po třech měsících hotové, zůstávají stále jen na papíře. Na nic není pořádně kdy.

Je zjevné, že za těchto okolností se stává otázka případné psychické i fyzické nevěry zcela irelevantní, z jistého pohledu až komicky absurdní. Veškeré milostné nástrahy, které slaměného vdovce dnes a denně pokoušejí, se zcela vytrácejí v úporné snaze naprogramovat něco, co by za ním po těch volných třech měsících zůstalo. Aspoň něco. Cokoliv.

Ale ono je to nakonec jedno. Všechno je jedno. Otroctví je svoboda. Válka je mír. Nevěra neexistuje. To jen váš partner trpí nedostatečnou tolerancí a přehnanou žárlivostí. Postmoderní doba není postavená na hlavu, naopak vás osvobodí. Od otroctví. Od války. Od pocitu provinění. Od křemíkové milenky.