Jaké hrajeme deskovky

Často narážím na prosbu o doporučení oblíbených a ověřených her. Tak jsem to sepsal za nás, ať mám kam odkazovat. Průběžně to tady budu rozepisovat a aktualizovat.

Každého může přirozeně bavit něco jiného, tak to berte tak, že tohle je subjektivní výběr, co baví nás a co je vhodné pro naši sestavu. Tedy dva dospěláci, osmiletý Matyáš, případně i tříletý Šimon. Neočekávejte tu žádné komplexní dospělácké hry na dlouhé zimní večery.

Jo a je to silně návykové. Začnete s jednou dvěma deskovkami. Za chvíli budete pořizovat speciální skříň. A pak se vám to už ani do ní všechno nevejde. Tak abyste neříkali, že jsem vás nevaroval.

Karak – naprostá klasika, budujete cestičky, házením kostek bojujete s příšerama, sbíráte cestou poklady, na konci pak bojujete s drakem, 5leté dítě to už dá, 8leté z toho bude nadšené. U nás jedna z nejoblíbenějších her, úplně ideální neuvěřitelně povedená rodinná hra, zábavná a tak akorát složitá. Určitě k tomu kupte rozšíření Pána Karaku, s ním to pro 3+ hráče dostává úplně nový rozměr. Pokud jste fajnšmekři, dříve či později si k tomu ještě navíc pořídíte z 3D tiskárny postavičky a herní plán.

Ze stejného soudku pak existuje na Farao – tajemství prastaré hrobky, což je taková složitější verze Karaku. Naopak pro menší děti existují odlehčené verze „á la Karak“, my máme Tajemný hrad, který už i 3letý hraje v pohodě.

Takenoko – pěstujete bambus a krmíte pandy. Tím se plní různé úkoly a dostávají za to body. Další pěkná srozumitelná rodinná hra s hezkým příběhem pro děti. Až vás začne základní varianta nudit, pořiďte si rozšíření, ve kterém do hry přibude pandice, co rodí panďátka, se kterým trochu naroste složitost pravidel, kde co jak sledovat a plnit.

Ticket To Ride (Jízdenky prosím) – další hra, kde se plní různé úkoly a dostávají za to body, tady to spočívá v tom, že na mapě propojujete různá města vlakovými tratěmi. Má to řadu různých variant, lišících se hlavně v mapě, ale lehce i v dílčích pravidlech. Pro základní pohodové hraní doporučuju USA, pro trochu komplikovanější pravidla pak Evropa.

Divukraj – stavíte si město z karet. Jedna z obecně hodně doporučovaných a chválených her. Oproti předchozím relativně složitější, strategická, na delší dobu.

Doba kamenná – taky se buduje a staví město.

Dominion je ultimátní klasika, etalon celé „deck-building“ rodiny her. Znám hodně lidí, kteří prohlašují, že po pořízení Dominionu už v životě nepotřebují žádnou jinou hru. Podle mě ideální hlavně pro systematické lidi, které naplňuje čistý herní mechanizmus jako takový, kombinování a systematické přemýšlení, obecně spíš pro větší děti a dospělé. Má řadu rozšíření.

Pro děti 8+ let nás teď z „dominion kategorie“ daleko víc chytnul nový kooperativní Harry Potter: Boj o Bradavice. Vydrží to na delší dobu, protože to má sedm levelů podle sedmi ročníků v bradavické škole, každý level je vždy o nějaký další prvek složitější a delší. Navíc ne všechny levely vyhrajete napoprvé, takže to vyjde na mnoho večerů. Přiznání, my jsme poslední level ani po mnoha hraních zatím nikdy nevyhráli. Ale prý to jde. Pokud se povede, tak by k němu mělo být letos česky vydané i zásadní rozšíření, které je teď zatím jen anglicky.

V podobné kategori, podobná Harry Potterovi, jeden by skoro řekl až příliš nápadně podobná, je hra Velká kniha strašlivých čar. Za nás velký špatný, v porovnání s Harry Potterem rozhodně nedoporučujeme.

Dál trochu počítací Super farmář – těch je víc variant, my teď máme Super famář Ranč. Kromě toho, že to je zábavné, tak jako vedlejší efekt je to moc fajn na naučení dítěte jednoduchému sčítání a násobení.

Kategorii „záplatovacích her“ nejlépe reprezentuje hra Patchwork. Pořizujete si během hry postupně záplaty různých tvarů a snažíte se jimi pokrýt celou svou herní plochu, tak trochu Tetris. Ze stejného soudku od stejného autora pak existuje ještě trilogie dalších podobných her, z těch máme doma nejpropracovanější a nejzábavnější Babí léto (Indian Summer).

Kvedlalové z Kvedlinburku – vaříte lektvary a snažíte se uvařit co nejvíc, aby při tom nevybuchl kotlík. Můžu během vaření lektvaru vymyslet různé strategie. Můžu jet na jistotu a stabilně vydělávat málo. Anebo zariskovat, vydělat víc, ale když mi kotlík vybuchne, tak v daném kole ostrouhám. Osobně mě jako systematika na hře jenom trochu dráždí do pravidel očividně dodatečně naroubovaná korekční pravidla zajišťující, aby hra moc nedivergovala, aby se silní nestávali ještě silnějšími a slabší ještě slabějšími.

Dále hrajeme Kingdomino, Královské rošády (zvané familiérně Hrošády), Břink! (Dračí poklad), Minecraft, Ubongo, Městečka na dlani.

Pak je tu celá velká skupina kooperativních her, kdy se nebojuje proti sobě, ale všichni dohromady hrají proti hernímu mechanizmu – takže moc pěkné pro rodinnou spolupráci s dětmi, posilování vztahů, ideální pro děti, které mají problém s prohráváním. Všechny mají společný princip, že se někde průběžně něco boří, kazí, hoří. A vy musíte pořád někde běhat a zachraňovat/hasit/stavět zpátky.

Tady je etalonem Pandemic, jezdí se po světě a léčí se zárodky různých šířících se pandemií, vedle toho musíte vyvíjet vakcíny pro konečné potlačení infekcí, v dnešní době trochu moc realistické a depresivní. Pak se často doporučují Záchranáři, co nás ale moc nebavili.

Místo obou nás z kooperativek mnohem víc baví Zakázaný ostrov, kdy se postupně potápí ostrov, na kterém jste, musíte společnými silami stihnout shromáždit a odvézt cenné historické artefakty dřív, než celý zmizí pod vodou. Existuje ještě pokročilejší varianta Zakázaná poušť, tu zatím nemáme, ale určitě na ni také dojde.

Hodně se mluví o hře Ďábelský profesor a citadela času, kde obdobně běháte po baráku a snažíte se zachránit různé historické předměty, zároveň tam ale běhá ďábelský profesor, který vám hází klacky pod nohy. Za nás je to spíš trochu rozvláčné, otravné a lehce opruz.

Naopak pro děti je úplně boží Zombie Kidz, tuhle hru Matyáš zbožňuje. Do školy lezou různý zombíci, je potřeba je vyhazovat ven a snažit se zavřít všechny vchody, aby tam přestali lézt. Bezvadný je tam to, že vedle hry jako takové je v krabici gamifikační brožurka s různými výzvami, kde si dítě postupně odškrtává, čeho dosáhlo, jednou za čas se mu tím odemkne další level samotné hry apod. Takže i když jedna samotná hra trvá třeba 10–20 minut, budete ji hrát klidně 100krát, aniž by vás začala otravovat. Vychází teď i úplně nové pokračování Zombie Teenz, už máme předobjednáno.

Pro delší období lockdownu se bude hodit Plyšová hlídka (vyprávěcí, rozvinutý příběh, mapy, zbytečně složitá pravidla) a Dračí hlídka (prostě staré dobré Dračí doupě, ale jako normální připravená hra a pro děti). Různé hry, podobnost jmen náhodná.

Poslední z kooperativek jsou naprosto ujetí Hrdinové bez záruky. Tady nemá každý svou figurku, ale všichni jezdí se všemi. Každý hráč ale může dělat jenom určité pohyby a akce. Někdo může jet jenom dopředu, jiný jen dozadu, někdo smí jezdit po eskalátorech… A zásadní věc, nesmí se u toho vůbec mluvit ani nijak jinak komunikovat. A do toho vám ubývá čas. Kdo nezažil, neuvěří, je to fakt úlet. Kromě hraní s dětmi je to bezvadná párty hra, ideální po několika pivech a panácích.

Čímž se dostáváme k dalším klasickým party hrám – Activity, Alias, Krycí jména. Pro menší děti, které už umí aspoň trochu psát, pak kooperativní jednoduchá Jedním slovem

Pak je tu celá hromada karetek, které jsou často svižnější a na kratší hraní. A taky se lépe skladují a dají se snadněji brát někam s sebou. Paměťové Memoarrr!, Safari Bar, Kdo to byl?!. Postřehové Švábí salát, Tůry Můry. Strategické Krabčáci, Spící královny, Střelené kachny, Malý princ, Skol ty skoty, Bang! a v poslední době naše zdaleka nejoblíbenější Cabo.

Jak v Chrome otevírám weby jedním písmenem

Převážnou většinu webů, které během dne používám, otevírám v Chrome rychle napsáním jednoho písmene do adresního řádku. Nemám vůbec žádné bookmarky ani nic podobného. Když chci e-mail, napíšu do adresního řádku M a dám Enter. Do kalendáře se dostanu přes C. Pro kontakty mám K. Písmeno A otevře Google Analytics… Je to přímočaré, intuitivní a neuvěřitelně to šetří čas.

Jak na to?

Využívám pro to funkci Chrome, která byla původně určená pro něco trochu jiného, a to pro rychlý přístup k vyhledávačům. Akorát se to dá namířt na jakýkoliv web, nejen na vyhledávače. Je to úplně snadné:

Menu > Nastavení > Vyhledávač > Spravovat vyhledávače

První, co tady hned udělejte, promažte na začátek úplně všechno, co tu najdete. Chrome sem postupem času tak nějak sám popřidával hromadu definic, které jsou ale v praxi povětšinou úplně k ničemu. Nechte si tam jenom jeden jediný výchozí vyhledávač, nejspíš budete chtít Google. Takže nakonec to bude vypadat nějak takto:

A teď už sem můžete přes tlačítko Přidat vkládat své všemožné klávesové zkratky. Například to zmiňované otevírání e-mailu zkratkou M mám nastavené takto:

Zkratka (klíčové slovo) může být samozřejmě i delší, než jedno písmeno, to je plně na vás.

V cílovém URL můžete navíc použít i speciální kombinaci %s, na dané místo se pak vloží cokoliv, co v adresním řádku napíšete za tu svoji zkratku. Když třeba potřebuju něco přeložit do angličtiny nebo z angličtiny, napíšu do adresního řádku s cokoliv – a otevře se mi překlad na Seznam slovníku. Příslušná definice pak vypadá takhle:

Určitě si do Chrome nainstalujte rozšíření Don’t add custom search engines, které – jak již jeho název napovídá – zabrání Chromu přidávat mezi vaše vymazlené zkratky další vyhledávače podle své vůle a udělat vám v tom během pár dní zase bordel.

Jaké zkratky používám já?

Teď čistě pro vaši inspiraci, pro co všechno mám nějakou zkratku:

  • < – Můj denní a týdenní plán v Teamwork Spaces
  • m – E-mail jan.tichy@taste.cz – https://mail.google.com/mail/u/0/#inbox
  • mm – E-mail jan.tichy@medio.cz – https://mail.google.com/mail/u/3/#inbox
  • j – E-mail jantichy@jantichy.cz – https://mail.google.com/mail/u/1/#inbox
  • d – Drive Taste – https://drive.google.com/drive/u/0/my-drive
  • dd – Drive Medio – https://drive.google.com/drive/u/3/my-drive
  • dj – Drive osobní – https://drive.google.com/drive/u/1/recent
  • c – Kalendář – https://www.google.com/calendar/b/0/render
  • k – Kontakty – https://contacts.google.com/u/0/preview/all
  • t – Teamwork – https://taste.teamwork.com/#/home/projects
  • q – Teamwork Spaces – https://taste.teamwork.com/spaces/dashboard
  • x – Teamwork My Plan – https://taste.teamwork.com/#people/159425/tasks
  • p – Teamwork Personal – https://taste.teamwork.com/#projects/251227/tasks
  • tt – Teamwork My Time – https://taste.teamwork.com/#/people/159425/time
  • kk – Teamwork Contacts – https://taste.teamwork.com/#/people/people
  • f – Fakturoid – https://app.fakturoid.cz/
  • r – Rezervační systém
  • rr – Konferenční systém
  • s – Slovník – http://slovnik.seznam.cz/?q=%s
  • tr – Translate – https://translate.google.com/?sl=auto&tl=en&text=%s
  • a – Google Analytics – https://analytics.google.com/analytics/web/?hl=en&authuser=2
  • aa – Google Analytics CZ – https://analytics.google.com/analytics/web/?hl=cs&authuser=0
  • g – Google Tag Manager – https://tagmanager.google.com/?authuser=2#/home
  • co – Keboola Connection – https://connection.north-europe.azure.keboola.com/
  • n – Deník N – https://denikn.cz/
  • nn – Minuta po minutě – http://minutapo.cz/
  • fa – Facebook – https://www.facebook.com/
  • tw – Twitter – https://twitter.com/

S tímhle za mnou nechoďte

Děje se to vlastně od začátku, co jsem založil Medio. A stává se to pořád a opakovaně. Někdo nám nabízí provize, když ho doporučíme. Jiný chce provizi, když doporučí nás. Další potřebuje do tendru konkurenční nabídku na oko. Je únavné to každému zvlášť vysvětlovat. Takže prosím vězte:

  • Nedáváme ani nebereme úplatky v jakékoliv formě a podobě. Nechceme dělat zakázky, jejichž získání vyžaduje úplatek či protislužbu. Nevstupujeme ani jako partner či subdodavatel do projektů, o kterých víme, že jsou cinklé. Vůbec nás s takovými zakázkami neoslovujte.
  • Provize za doporučení jsou úplatky, protože ovlivňují výsledné doporučení. Nechceme od vás žádnou provizi, pokud vás někomu doporučíme. Nedoporučujte nás prosím nikomu pro spolupráci, pokud od nás za to očekáváte provizi. Ani se nás na možnost provize vůbec neptejte. Nechceme být doporučování proto, že za to od nás dostanete zaplaceno, ale proto, že věříte nám a naší práci.
  • Agenturní provize jsou úplatky. Jsme placeni klientem za nezávislé profesionální doporučení kvalitních médií, nikoliv médii za jejich upřednostňování. Když médium nebo reklamní systém poskytuje agenturní provize nebo slevy, v plné výši je při přefakturaci přiznáváme svým klientům. Pokud si je někdy necháváme, tak jen se svolením a plným vědomím klienta.
  • Neúčastníme se výběrových řízení s nastrčenými nabídkami. Ani jako předem daný vítěz, který si zajistil další horší nabídky. Ani jako nastrčený podavatel nevýhodných konkurenčních nabídek pro podporu vítězství jiné společnosti. Pokud potřebujete do nějakého svého tendru podvržené nabídky, vůbec nás s tím prosím neoslovujte.
  • Žádné zakázky na oko. Neděláme falešné zakázky, které se ve skutečnosti nerealizují, jen se za ně inkasují peníze, zpravidla z různých fondů, grantů a dotací, jejichž část se pak bokem vrací v tašce zpátky zprostředkovateli. S igelitkama choďte za někým jiným.

Díky za pochopení.

Související články

Proč je Basecamp lepší než e-maily

Proč je pro komunikaci nad projektem ve více lidech lepší Basecamp než e‑maily?

  1. Udržuje se historie celé komunikace, je na jednom místě pod sebou vidět, kdo kdy co napsal. Nemusí se to lovit po jednotlivých mailech v inboxu či archivu.
  2. Dá se na jakoukoliv zprávu z konverzace odkudkoliv odkázat.
  3. Uprostřed diskuze nevypadne polovina příjemců z kopie tím, že někdo dá „reply“ místo „reply all“. U e-mailů si nemůžete být nikdy jistí, že jste dostali skutečně vše.
  4. Všichni v projektu či vlákně průběžně vidí, zda se na úkolu pracuje či nikoliv, jestli někde nezůstalo něco hnít a viset nezodpovězené a nevyřešené.
  5. Nově přidanému účastníku konverzace začnou hned chodit všechny další příspěvky a nic mu neunikne. U e-mailů jen některé, podle toho, kdo odpoví na který starší e-mail.
  6. Nový člověk v projektu si může systematicky a přehledně pročíst veškerou dosavadní komunikaci, aniž by mu to musel někdo jiný nepřehledně a složitě přeposílat mail po mailu ze své schránky.
  7. Když chce někdo opustit další komunukaci, protože se ho netýká, jednoduše se odhlásí od notifikací. To v případě mailů vůbec nejde.
  8. Menší pravděpodobnost ztráty poslané zprávy či přijímané notifikace, odmítnutí mailu nebo přílohy, zahození do spamu.
  9. A konečně Basecamp není překážkou ani pro odpůrce webového rozhraní, lze jej v základu používat i výhradně přes e-mail bez nutnosti se kamkoliv přihlašovat.

Za sedm let existence Media jsme za Basecamp dali něco málo přes 100.000 Kč. Je to myslím jedna z nejšťastněji vynaložených nákladových položek ve firmě.

Související články

Za reklamní tweet chci milion

Tomáš Krause na svém blogu sepsal krátkou úvahu o cenách placených tweetů. Jeho výpočty jsou sice výrazně reálnější, než původní nesmyslné třicetikoruny objevující se při spuštění PayForTweet. I tak mi ale přijdou hodně podstřelené. Chybí mi tam totiž připočtená prémie za samotnou osobu majitele daného Twitter účtu.

Prémie dává smysl pro obě zúčastněné strany:

  • Z pohledu inzerenta proto, že jeho sdělení bude díky důvěryhodnosti majitele účtu, WOM, možnému virálnímu šíření fungovat daleko lépe, než nějaká běžná display reklama.
  • Z pohledu majitele účtu je to pak kompenzace za to, že ze sebe jako dosud nestranného pozorovatele veřejně udělá uplatitelnou neobjektivní hlásnou troubu.

Obávám se ale, že tam, kde by taková inzerce dávala smysl, se pak často nepotkají představy obou stran o výši prémie. Inzerenti se budou držet blízko odhadům podle klasických metrik, jak je nastínil Tomáš Krause. Na druhé straně za to, abych si definitivně veřejně podkopal svou důvěryhodnost, bych jako majitel nějakého trochu fungujícího účtu chtěl za reklamu, které sám nevěřím, určitě řádově víc než pár tisíc.

Prodej tweetů se tak omezí jen na bezcenné účty, na kterých to skoro už ani nestojí za to, zpravidla obchodované na hromadných tržištích typu PayForTweet. Případně na výjimečné excesy, kde majitel účtu nedohlédne svou cenu. Anebo kde bude propagovanému produktu věřit i tak a finanční odměnu bude chápat jako příjemný bonus navrch.

Z pohledu inzerentů je ale dlouhodobě lepší sociálním sítím porozumět, spíš než si je kupovat. Daleko větší smysl tak dává jít cestou skutečného neplaceného WOM, linkbaitingu, online PR. Tedy ve zkratce být tak dobrý, zajímavý a přínosný, že o mně bude twittersféra psát sama, ráda a zadarmo.

Související odkazy:

Meze znalostí a mysl SEO optimalizátora

Nejprve si přečtěte pěkný článek „Jsem mamlas“, meze znalostí a mysl začátečníka. Jeho autor Adam Herout ovšem nezmínil, že ve skutečnosti existuje ještě jeden svět. Svět za čarou.

Mez znalostí

Důvěrně znáte z oblasti SEO. Modrý obdélník jsou všechny znalosti v oboru. Zelený kruh představuje obyčejného SEO konzultanta. Žlutý kruh je SEO optimalizátor. No a pod červeným kruhem se neskrývá nikdo jiný, než SEO optimalizátor z Webtrhu.

Homeopatické dilema

S homeopatiky mám takové morální dilema.

Je samozřejmě jasné, že homeopatika jsou jeden obrovský podvod. Jejich reálná účinnost mimo placebo efekt nebyla nikdy objektivně prokázána. Farmaceutické firmy vydělávají miliardy na tom, že lidem lžou a za drahé peníze jim prodávají cukrové kuličky.

Na druhou stranu faktor psychiky se ukazuje být u řady lidí zásadním při léčbě spousty nemocí. Víra v léčebné účinky homeopatik je navíc podpořena právě i jejich vysokou cenou. V důsledku tak placebo efekt reálně zafunguje a skutečně přispěje ke zlepšení zdravotního stavu.

A tady je to dilema. Bez homeopatik a jejich přemrštěných cen by se objektivně pomáhající placebo efekt nekonal. Lhát nemocnému s vizí zlepšení jeho stavu je diskutabilní, ale asi obhajitelné. Za naprosto nemorální ale považuji vydělávat na takovém masovém podvodu nepředstavitelné peníze.

Jak to ale všechno skloubit, když vydělávat na lžích a podvodu je nemorální, ale užitečný placebo efekt je už z principu podmíněn právě tím, že farmaceutické firmy budou homeopatika prodávat, budou o nich lhát, budou si za ně říkat vysokou cenu, a tedy na nich vydělávat?

Co by vás mohlo zajímat o novomanželích

Co ještě o Honzíkovi a Terezce nevíte a ani jste nikdy vědět nechtěli…

  • Terezka s Honzíkem se znají ze školy, kde se oba podíleli na vydávání Studentského listu.
  • Dohromady se dali 20. srpna 2005 při sjíždění Sázavy poté, co se Honzík vloudil k Terezce do stanu pod průhlednou záminkou “jsem strýček Baloun a budu u vás bydlet”.
  • Dodnes se nemohou dohodnout, zda sbalila ona jeho, nebo on ji.
  • Jen několik dní nato Terezka ukázala, jakých obětí je v novém vztahu schopna, když s Honzíkem dobrovolně jela na víkendovou akci plnou programátorů, ajtíků a jiných asociálů.
  • Jsou jedním z mála párů, kde ona je lepším řidičem než on.
  • Domácí práce mají spravedlivě rozdělené. Honzík vaří a myje nádobí, zatímco Terezka opravuje auto a přezouvá na něm gumy.
  • Terezka zjistila až příliš pozdě, že do Honzíkovy definice slova “procházka” zapadají i lana, helmy a úvazky.
  • Jsou jedním z mála párů, které se nepohádaly při sjíždění řeky Ploučnice.
  • U moře spolu byli do svatby pouze jednou. Na dvě hodiny. Na nudapláži.
  • K zasnoubení došlo v sobotu 10. ledna 2009 a zahrnovalo výbornou večeři, procházku zasněženou krajinou, rozházené okvětní lístky růží, romantickou hudbu a klečení na podlaze.
  • Ještě spolu nestrávili ani jeden Štědrý večer, protože Honzík odmítá jíst zaživa vařené šneky a Terezka odmítá u stromečku zpívat koledy.
  • Se svými obsesemi se vzájemně doplňují. Terezka má sklony neustále luxovat, Honzík zase leštit již vyleštěné skleničky.
  • V noci spí otočeni zadky k sobě.

Nejdřív zvládnout řemeslo

Marek Prokop se ve svém článku Best practices vs. big ideas dotkl myšlenky, která platí snad ve všech oborech lidského činění. Našel jsem teď mezi svýma osobníma poznámka jednu, co jsem si napsal někdy před sedmi osmi lety:

„Život, jazz, novinařina, webdesign – je to stejné. Všude musí člověk nejprve naprosto dokonale ovládat základní pravidla. A pak je může začít směle porušovat. Ovšem i při tom porušování je musí mít neustále na paměti a být si v každém okamžiku vědom, že je porušuje.“

Třeba s takovým jazzem. Nejdřív musíte ovládat nástroj, naučit se noty a stupnice. Výborně, jste dobrým žákem lidové školy umění. Můžete hrát třeba popík. Ale zkuste si nějakou volnou jazzovou improvizaci! Budete mačkat náhodné tóny, bude to falešné a nebude se to dát poslouchat. Nebo opřete kytaru o kombo – chytí zpětnou vazbu a všichni okolo vás seřvou, že jste blb a že to neumíte vypnout.

Pak začnete doškálně improvizovat v rámci daných tónorodů, naučíte se rychlé běhy, nadrtíte se pár licků. Holky vás budou obdivovat, už jste schopní hrát třeba bigbít nebo blues. Zpětná vazba a zkreslená kytara budou vaším denním chlebem. Ale pořád budete omezeni těmi několika základními tóny stupnice, ostatní tóny jsou pro vás tabu. Když na ně sáhnete, bude to falešný, bude to znít jako chyba a přehmat.

Tak se vrhnete do světa harmonických vybočení, naučíte se vystavovat a rozvádět tenze a spoustu dalších podivných věcí. Prostě začnete porušovat všechna ta doškálná pravidla, která jste se předtím tak pracně nadrtili. Ale najednou už to nebude falešné. V těch starých dobrých několika doškálných tónech už totiž máte jistou půdu pod nohama. Můžete se od nich kdykoliv vydat třebas na dobrodružnou cestu alterovaných divností a umíte se k nim ve vhodnou chvíli zase vrátit.

A pak jednoho dne uděláte koncert, kdy se během večera nedotknete strun, kytaru budete mít celou dobu opřenou o kombo a na něm budete jenom točit s čudlíky. Bude to houkat a dělat roztodivné zvuky. Ale není to stejné, jako kdysi. Všichni budou říkat, jak je to skvělé, nápadité a neotřelé. Není to omyl ani náhoda. Už to tak chcete a je to váš záměr. Už jste překonali své řemeslo. Jste dál, než kdokoliv jiný.

Související odkazy:

Neházejte retvítům klacky pod nohy

Retvítování je v poslední době in. Když někdo retvítne váš tvít, tak to znamená, že ho tvítne i do svého tvitru. Prostě ho forvardne vlastním folourům, aby jako taky věděli.

Kupříkladu tenhle tvít se dá retvítnout třeba takhle:

RT @jantichy: Nepíšete moc dlouhé tvíty? Neházíte svým retvítuchtivým folourům klacky pod nohy? http://jdem.cz/bngu2

Když vás budou vaši folouři hodně retvítovat, bude se o vás na tvitru víc vědět a budete tak získávat další a další nové foloury. Což je supa, hlavně pro vaše tvitrego neboli pro délku vašeho tvitršamšuly.

Pokud ale tvítujete příliš dlouhé tvíty, musí je vaši folouři při retvítování zkracovat a přepisovat, aby se jim vešlo. Na což se spíš rovnou vykvajznou. Ulehčete jim práci a pište své tvíty dostatečně krátké!

Ve zájmu růstu svého tvitrríče je tedy klíčové při tvítování nevyužívat všech 140 písmen, ale o něco méně. Kýžená rezerva, co by měla vždy zůstat, je n + 6 znaků neboli charakterů, kde n je délka vašeho jůzrnejmu včetně zavináče.

Takže v případě @jantichy by mi mělo v každém tvítu vždy zůstat nevyužitých alespoň 15 písmenek.

Obecně pak může být tvitrlogin až 15 písmen dlouhý, univerzální strop pro bezpečně retvítovatelné tvíty je proto 118 znaků.

A jestli netušíte, o čem to tady celou tu dobu, tak marš na Markovo knol.