Shutdown Day

Probouzíš se do slunečného rána. Na stromech zpívají ptáci, ale ty hned víš, že je něco špatně. Zatímco ti mozek pomalu bootuje, přemítáš nad včerejším večerem. Ne, nic jsi nepil. Tak proč ten neurčitý pocit nejistoty a životní prázdnosti? Co je vlastně dneska za den? Sobota? A pak ti to dojde. Shutdown Day.

Celý jeden dlouhý nekonečný den bez počítače. Bez tvého nejlepšího přítele. Procházíš kolem něj do kuchyně udělat si snídani. Snažíš se na něj nepodívat, snažíš se na něj nemyslet. Najednou nemáš radost ani z toho sluníčka, ani z těch stromů, ani z těch ptáků.

Něco netečně žvýkáš. Vzpomínáš na všechny ty šťastné chvíle, co jste spolu prožili. Na všechny ty úžasné noci, které jste spolu strávili debugováním toho či onoho. Sdíleli jste spolu všechny své radosti i starosti. Když jsi byl nemocný. Když jste spolu chodili za holkama i do společnosti.

Na hnusných stromech pod hnusným sluníčkem řvou hnusný ptáci.

Aspoň na chvilku mrknout na rozsvícený displej vyzařující klid a pohodu. Uslyšet to důvěrné hučení větráčku, to milované chrastění harddisku. Jenom zlehka pohladit myšku po zádech. Nechat prsty čile proběhnout po klávesnici. Anebo třeba i jen letmo dotknout.

Takhle nějak musí vypadat peklo. Celý jeden dlouhý nekonečný den bez počítače. Kernel panic. Shutdown Day.