Programátorské reflexy

Z deníku slaměného vdovce. Je pozoruhodné, jak dlouhodobé soužití s něžnější polovičkou vypěstuje v člověku rozličné podvědomé reflexy. Ty pak přetrvávají hluboce zakořeněné i dlouhé roky poté. Mám namysli například onen notoricky známý podivný pocit provinění pokaždé, když usedáte večer doma k počítači. V krajním případě doprovázený sázením se sám se sebou, jak dlouho vám bude dovoleno programovat dneska.

Abych to ale uvedl na pravou míru, Terezka je v tom zcela nevinně. V jejím případě nezřídka vyháním od počítače já ji. Většinou ovšem naše společné romantické večery mívají podobu poklidné lan party, každý pěkně u svého vlastního notebooku, jak to má být. Programátorův ideální vztah.

Letité zvyklosti jsou ale nezlomné. A tak i nadále, dokonce i když tu teď nikdo není a coby slaměný vdovec dosrkávám zbytky čínské polévky k večeři, useda k počítači mne pokaždé přepadá nezdolná nutnost pronášet věty typu „Jenom na pár vteřinek, miláčku, jen co si přečtu maily…“