Dálniční symfonie

Přes ledabyle strážené hranice jsme vjeli do Německa. Celník v budce jenom nepatrně přihmouřil oči, jakože v pořádku. Neomezená rychlost na dálnici slibovala po švýcarské stodvacítce příjemné osvěžení.

Je zajímavé, jaké myšlenky člověka napadají po několika hodinách za volantem. Všimli jste si někdy, že motor auta vydává při různých rychlostech různé tóny? Vypozoroval jsem, že naše auto vydává na pětku při stočtyřicítce přesně o kvintu vyšší tón než při šedesátce na trojku.

V rádiu začali hrát Light my fire. V dé dur. Pěkně to k té stočtyřicítce ladilo. Podíval jsem se na otáčkoměr. 4300 otáček, to je něco přes 70 hertzů, to by tak tomu déčku odpovídalo.

Ono by šlo vlastně jet jenom podle sluchu, bez pohledu na tachometr. Stačilo by jen z kombinací kvaltu a otáček sestavit celou stupnici. Nebo aspoň několik základních tónů. Stočtyřicítka je déčko, stodvacítka cé, stovka něco mezi bes.

Opakovaná zkouška naslepo potvrdila, že to funguje. Tedy alespoň na rovince. V kopečku je přirozeně nutné celý tónorod příslušně transponovat.

A teď o kolik tónů vystoupáme, když zrychlíme na stošedesát? Tak schválně!

Spolucestující se začali ozývat, že se se mnou bojí. Jestli bych se nemohl přestat tvářit nepřítomně, začít se trochu soustředit na řízení a hlavně přestat neustále zrychlovat.

Rozpal to ve mně, halekal Jim Morrison. Naladil jsem motor zpátky do tóniny a nasadil soustředěný výraz.

A to jsem chtěl ještě vyzkoušet, jaké tóny dostanu, když budu při různých rychlostech najíždět plastickou čáru na krajnici! Tak asi až někdy příště.

10 komentářů u „Dálniční symfonie

  1. Docent Šamšula

    Dovoluji si Vám jen, vážení mladí přátelé, připomenout, že Jim Morrison, dej mu Pánbůh lehké odpočinutí, zpíval tu prostou, ale roztomilou písničku Light my fire od G, nikoli od D. Resp. v G skladba začíná, skloky se odehrávají v A moll a do G se píseň vrací v refrénu. Mého dlouholetého mladého přítele Jana Honzíka Tichého možná zmátlo, že jistá tuzemská hudební skupina tuto skladbu již po léta reprodukuje v D. Protože se však v oblasti hudební scény – nepovažujte to prosím za neskromnost – velmi hluboce vyznám, vím také, proč se hudebníci pro transpozici rozhodli. Rozhodně to nebylo například z toho důvodu, že by snad sólový zpěvák onoho orchestru nedisponoval dostatečným hlasovým fondem a musel s celou skladbou o potupnou kvartu níže. Zvolená tónina odkazuje k názvu skupiny slující Diogenes. Tento mimořádný zjev českého hudebního nebe se již více než dvacet let potýká s vážným problémem. Produkuje-li výjimečně repertoár jiných autorů, výsledek je v jejím podání tak dokonalý, že bývá zaměňován s originálem. Aby k tomu nedocházelo, zvolila skupina pro provádění cizích děl v rocku málo používanou tóninu D, která též sympaticky koresponduje s počátečním písmenem názvu samotného souboru. Posluchači, který je na vážkách, zda poslouchá Doors, Pink Floyd nebo Diogenes, stačí nastražit uši, rozpoznat D a už ví: Heuréka, D jako Diogenes!
    A teď k tomu smutnému, i když nikterak fatálnímu Honzíkově přeslechu. Je vůbec možné, aby zkušený hudebník s vycvičeným sluchem, který už po pár tónech rozezná violoncello od flašinetu, označil tón G za D? Inu, možné to je. Za prvé je třeba vzít v úvahu, že Janův vůz není zcela nový a takový starší stroj, navíc ve spojení s nerovnostmi vozovky, vydává celou řadu zvuků, které posluchače pochopitelně ruší. Jistě také musel věnovat alespoň nepatrnou část pozornosti řízení vozidla, soudě dle toho, že se při svém hudebně-badatelském experimentu nezabil. V takové situaci si lze představit, že i jemné ucho muzikanta zaměnilo oktávu s kvartou či kvintou, podle toho, ve kterém obratu zmíněné dva tóny vyluzované motorem a přehrávačem korelovaly. Řidič zkrátka s uspokojením zaznamenal, že interval „ladí“ a už se tolik nezabýval podrobnostmi této harmonie.
    Tolik na vysvětlenou a těším se na další podnětné výlety do kouzelného světa harmonie a hudební nauky. Váš Docent Šamšula

  2. RSDr. Chalupář

    Výborně, docente Šamšulo, konečně jsem se na těchto stránkách něčím pobavil, jinak je to spíše k pláči.

  3. OMar

    Bes? To jsem slyšel jenom u foukacích harmonik, kde se místo H a B používá B a Bb… Bes je jen tak pro zajímavost A :)

  4. Jan Tichý

    [9] OMare, ve skutečnosti je tomu tak, že v afroamerickém prostředí (a řekněme, že obecně v civilizovaném světě ;-)) je půl tónu pod C nota B, ještě o půl tónu je nota Bb a ještě o další půltón je pak nota A. Mimo jiné to pak počínaje od komorního tónu dělá pěknou aiolskou abecedu ABCDEFG.

    To jenom u nás v deutsche-boehme-trdlákově máme kvůli jakémusi historickému omylu půl tónu pod Céčkem něco tak nesystémového, jako je nota H, a abychom to úplně zamotali a zpackali, tak notu Bb jsme si kdysi nazvali B. Dočista se divím, že se české děti ve škole v první třídě neučí abecedu AHCDEFG.

    Mimochodem obdobně máme například svoji vlastní deutsche-boehme klávesnici QWERTZ, zatímco celý ostatní svět má QWERTY. Teda samozřejmě ještě čest Francouzům a jejich AZERTY ;-).

Komentáře nejsou povoleny.